V sobotu 16. listopadu uplyne 30 let od zesnutí otce archimandrity Sávvy –
nezapomenutelné osobnosti českého pravoslaví. Jeho působení zanechalo
otisk v mnoha oblastech církevního života. Jen namátkou: založil Besedu
pravoslavné mládeže, vyučoval náboženství na několika školách, tisknul a
vydával duchovní literaturu, překládal liturgické, historické a
teologické knihy, sám jich několik napsal, účastnil se aktivně veřejného
života a organizoval pomoc chudým a opuštěným lidem. Hlavní ale
zůstávala jeho pastorační služba kněze a duchovního otce mnoha věřících.
Ve svém životopise dodává: „Za svou církevní činnost jsem nebyl nikdy
honorován. Teprve od roku 1936 mi byl eparchiální radou poukázán
příspěvek 100 Kčs měsíčně. I odměny za křty, svatby a pohřby jsem
odkazoval chrámové pokladně, což činili i členové pěveckého sboru.“ Otec
Sávva dožil v pokoji ve své poustevně na Smrčku u Nedvědice
v požehnaném věku jednadevadesáti let. Na jeho památku zde publikujeme
medailon vladyky Simeona, který vyšel v Hlasu pravoslaví u příležitosti
jeho devadesátých narozenin (roč. 44, 1989, č. 9, s. 197-200).
Otec
Sávva – původním jménem Josef Neruda – se narodil 5. listopadu 1898
v Ostopovicích u Brna, vystudoval gymnázium a učitelský ústav a stal se
vesnickým učitelem, později řídícím učitelem. Již jako dvanáctiletý
chlapec se z iniciativy svého otce začal učit srbsky. Zájem o všecko
slovanské byl vlastní celé rodině. Za první světové války se jako voják
seznámil s pravoslavnými bohoslužbami, jak se sloužily pro ruské válečné
zajatce ve štýrském Feldbachu nebo v italské Gradisce, v roce 1918
v Černovicích na Bukovině.
Po
válce se rodina shledala. Otec se vrátil z Malopolska, syn z Itálie.
Otec si s sebou přivezl ikonu počájevské Bohorodičky ve stříbrných
řízách a dvě staroslověnské knihy – oktoich a mineu, z kterých se syn
začal učit staroslověnsky. Současně se začal do hloubky zabývat
pravoslavným učením a bohoslužbou a v roce 1922 přijal pravoslaví, ne
z odporu k římskému katolictví, ve kterém vyrostl, ani proto, že by
podlehl tehdejší polonacionalistické módě, hlásající heslo „pryč od
Říma“, ale pro čistotu křesťanského učení, jak je poznal v pravoslaví.
V Dolních Kounicích, kde působil jako učitel, založil stočlennou
pravoslavnou církevní obec, pro kterou byl 24. září 1924 vysvěcen
pražským pravoslavným archiepiskopem Savvatijem na kněze.
Pro
pochopení rozsahu práce mladého kněze i jeho obětavosti je třeba si
uvědomit, že nedostával žádný kněžský plat a na svůj chléb si dále
vydělával jako učitel. Od vladyky Savvatije dostal jen nejnutnější
bohoslužební knihy a roucha, všechno ostatní musel pořizovat sám se
svými farníky. Nejprve najal vhodnou místnost na chrám, později koupil
celou budovu, kde se chrám nacházel, za prostředky své a celé Nerudovy
rodiny. Se svým bratrem a dalšími věřícími budovu opravili a chrám
opatřili vhodnými okny a lavicemi, ikonostasem a ikonami malovanými ing.
Viktorem Karpuškinem z Brna. Světil jej 5. 7. 1929 vladyka Gorazd u
příležitosti, kdy se v Dolních Kounicích konala konference ruského
studentského hnutí se 150 ruskými a 30 českými delegáty, zasvětil jej
Nejsvětější Trojici a vložil do prestolu částečku ostatků ctihodného
Sergije Radoněžského. Zpíval vlastní pěvecký sbor, který otec Neruda
vycvičil se svým bratrem Cyrilem, rovněž pravoslavným bohoslovcem.
Později se tento sbor rozrostl a pořádal samostatné zájezdy a koncerty,
oblečen do vyšívaných ukrajinských rubášek. V roce 1938 vycvičil otec
Neruda ještě třicetičlenný dvojhlasý dětský sbor, který zpíval při
bohoslužbách při levém boku oltáře střídavě se sborem dospělých.
Do
té doby se dolnokounická církevní obec s Boží pomocí rozrostla a
početně ztrojnásobila. K chrámu byla přistavěna věž a zakoupeny tři
zvony, které vladyka Gorazd slavnostně posvětil – nejmenší byl dar otce
Nerudy.
Obětavého
duchovního rádce a pomocníka našel otec Neruda v brněnském pravoslavném
faráři Alexejovi Vaňkovi, knězi skromném, tichém a dobrosrdečném a
přitom vysoce vzdělaném. Byl to Čech od Domažlic, který byl ještě
v minulém století vypraven na teologická studia do Ruska. Úspěšně je
zakončil a byl pak farářem v české pravoslavné volyňské obci Huleč a po
první světové válce v ruské církevní obci ctihodného Sergije
Radoněžského v Brně. Otci Nerudovi byl nejen učitelem, ale i vzorem. Do
roku 1942 byla dolnokounická církevní obec tak konsolidována, že
vzbuzovala respekt jinověrců i nevěřících.
Ačkoli
otec Neruda konal stále své učitelské povolání, kterým živil sebe i
svou rodinu (byl ženat a vychoval dvě dcery), stačil rozvinout bohatou
pastýřskou činnost. Průměrně dvakrát do roka navštívil všechny
pravoslavné rodiny mimo nemocných, za kterými chodil častěji jak domů,
tak do nemocnice. Každou neděli a svátek sloužil sv. liturgii s kázáním a
před velikými svátky večerní s litií. V roce 1927 založil Besedu
pravoslavné mládeže, která rozvíjela všestrannou činnost. Hrála i
divadla (zpěvohry), která nacvičovala u Nerudů v bytě, pořádala
slovanské koncerty s orchestrem a zpěvem českých, ruských, srbských a
staroslověnských skladeb, pořádala i taneční zábavy a vedla pro širší
veřejnost úsporný kroužek. Veškerý výtěžek z těchto akcí plynul do
církevní pokladny, protože tito mladí lidé pracovali z pouhého nadšení
pro církev, sami nebyli za své výkony honorováni, stejně jako jejich
farář vše, co dostal od věřících za různé úkony, si neponechával, ale
dával církvi, a jeho příkladu následovali i zpěváci. Ve všech školách
své farnosti učil otec Neruda náboženství.
Zvláštní
zmínku zaslouží jeho činnost literární a publicistická. Doba jeho
působení v Dolních Kounicích byla dobou, kdy se náš národ teprve
seznamoval s pravoslavím. Otec Neruda od samého počátku svého působení
začal psát a tisknout různé informační brožurky a letáky i větší díla,
která buď překládal z pravoslavné literatury srbské a ruské i
bohoslužebné texty staroslověnské, nebo sám sepisoval po prostudování
příslušné odborné literatury. Tyto práce si tiskl sám, nejprve
hektografem, pak šapyrografem a v roce 1934 si zařídil doma vlastní
tiskárnu s trojím druhem písma, ve které si tiskl svá díla, aby je pak
zdarma rozdal věřícím, nebo je daroval ostatním církevním obcím. Tak už
v roce 1925 rozmnožil hektografem svou brožurku o sv. Václavu a pro
vladyku Gorazda celý obřad Vzkříšení, šapyrografem svůj překlad
dvoudílné liturgiky Lazara Mirkoviče, večerní a jitřní svátků Páně a
Bohorodičky, obřadu svatby a pohřbu, prosebných a děkovných pobožností,
dějiny pravoslavné církve pro školy a Řád archijerejské bohoslužby. Ve
své tiskárně vytiskl krátkou modlitební knížku pravoslavného křesťana a
řadu dalších edicí. Aby mohl tuto práci dělat kvalifikovaně, vyučil se
sazečem a knihařem, stejně jako předtím zedníkem, což mu velice
posloužilo v jeho církevní práci.
Dnes
literární dílo otce Nerudy tvoří celou knihovnu. Jsou to především
překlady liturgických knih ze staroslověnštiny – přeložil skoro všechny
liturgické knihy – dále překlady poučných knih o duchovním životě
(například Hvězdy církve – životopisy některých světců, O kněžství od sv. Teognosta, Žebřík Jana Lestvičníka, poučení sv. Serafima Sarovského, Nikolaje Ochridského, jeho básně v próze Modlitby na jezeře a
řada jiných větších i menších prací). Kromě liturgiky Mirkovičovy
přeložil i populární liturgiku Fencikovu a další učební pomůcky. Větší
samostatnou prací je životopis soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje Trnitá cesta slovanských apoštolů a volně na ni navazující pokračování Cyrilometodějská idea o tom, jak jejich dílo působilo v dalších dějinách našeho národa. K nim se řadí i Život našeho Pána Ježíše Krista,
který se pravoslavná církev chystá vydat knižně (kniha vyšla v roce
1991 – pozn. red.). Většina děl otce Sávvy, pokud si je sám nevydal,
zůstala v rukopisu, až na několik menších článků, otištěných v našem
časopise. V Mariánských Lázních se při svaté liturgii vynáší a čte
evangelium z knihy opsané a skvostně vyzdobené otcem Nerudou, kterou
této církevní obci daroval.
Když
byla za války po heydrichiádě činnost pravoslavné církve zastavena,
chrámy zapečetěny a přísně pod trestem smrti zakázán jakýkoli projev
pravoslavného bohoslužebného života, otec Neruda si zhotovil skládací
ikonostas, vnikl v noci střechou do zapečetěného chrámu, aby z prestolu
vyňal ostatky sv. Sergije a vynesl další nutné předměty, aby již o
Vánocích mohl instalovat chrám v přístavku svého domu a sloužil zde sv.
liturgii pro skupinu nejvěrnějších a nejspolehlivějších a pak chrám zase
rozebral a uložil.
Po
válce působil otec Neruda jako úředník v Žilině a v Brně. Do Dolních
Kounic se dostal potom jako dělník státního statku. Teprve v roce 1965
se mu podařilo získat opět povolení k duchovenské činnosti. Byl už
důchodce a sloužil bez nároku na odměnu jako za dob svého učitelování.
Byly mu svěřeny tři opuštěné farnosti v severomoravském kraji: Suchdol,
Opava a Ostrava. Ve všech třech se mu podařilo získat a opravit i
upravit vyhovující chrámy. Opět pracuje vlastníma rukama, uplatňuje
zedničinu, které se v mládí vyučil. Sloužil zde do svých 88 let, kdy mu
v pastýřské práci překáží postupující hluchota. Ještě než se vrátil do
duchovenské služby, ovdověl, a tak 20. 12. 1968 v den památky dávného
palestinského světce Sávvy Posvěceného skládá mnišské sliby a přijímá
mnišské jméno Sávva na počest tohoto světce. Následujícího roku byl
jmenován igumenem a 8. 4. 1975 archimandritou, což je nejvyšší mnišská
hodnost. Jako mnich navštívil srbskou Makedonii, poklonil se ostatkům
Metodějových žáků, vykonal pouť po monastýrech Rusi a ruských chrámech
NSR. Nyní žije a modlí se ve své poustevně na Smrčku u Nedvědice,
pokračuje v literární práci na liturgických knihách a živě se zúčastňuje
všech významných událostí našeho církevního života…
Kopie z pravoslavného blogu Jana Kripace, děkujeme.
Současné místo jeho odpočinku se nachází na hřbitově ve Slovácké Strážnici na Moravě.
